S ochlazením v poušti a začátkem podzimu jsme zamířili zase zpět do našeho domova mimo domov. H. byl v Arizoně pracovně, já taky, jako máma na plný úvazek. Zvláště na začátku, dokud jsme nikoho mimo jeho (starších) kolegů neznali, bylo to dost osamělé. Poměrně brzy jsem naštěstí narazila na kamarádku P. a společně s ní a jejím podobně starým potomkem jsme vyráželi na akce v okolí. Našly jsme takto i cvičení pro mámy s dětmi, tomu jsem propadla, chodila jsem skoro každý den. Poskytlo nám to všem třem komunitu, ze které jsme těžili celou dobu bytí v USA a i teď.

❮❯

1 / 6

V Arizoně jsme žili kousek od Phoenixu, hlavního města tohoto státu, a podobně jako Brno náš český domov, univerzitního města. Shoda náhod tomu chtěla, že hned první rok našeho žití tu jsme měli ve městě dalšího známého, ten sem vyrazil na studijní pobyt. Oproti H., který byl v prvních dvou měsících, kdy tu byl sám jako náš předvoj, měl podstatně víc informací o místech, lidech,... Do zvyků a svátků USA byl dobrý úvod svátek Díkůvzdání. Vzpomínka na pomoc původních obyvatel Evropanům, co tu trávili první zimu. Pozvali nás na společnou večeři v domě známých H. šéfa. Bylo to super, vzpomínám na to jako na rychlo kurz americké kultury. Před Vánoci se konal pro změnu u H. šéfa večírek pro tamní pobočku. Pro nás trochu nezvykle se nejmenoval vánoční Christmas, protože ne všichni slaví Vánoce, byla to prostě holiday party. Místy mi přišla tahle ohleduplnost úsměvná, ale vlastně správná. Jen z evropského pohledu nezvyklá.

První Vánoce jsme (stejně jako i ty další) trávili ve třech. Bylo to poprvé. Dosud jsme buď byli s H. nebo mou rodinou. Ted jsme byli sami. Mohli jsme si vymyslet své tradice a nikdo si nemohl stěžovat. Drželi jsme se dost při zemi, žádné velké změny se nekonaly. Těžko říct jestli v tom velkou roli nehrál i stesk po domově a rodině. Takto jsme jim byli blíž. Ono vlastně to žehrání na dálku od blízkých je úsměvné. V moderní době, ve které jistě už žijeme, je to otázka jednoho telefonátu s videem a vidíte se, slyšíte se a můžete nahlédnout i do známých ač dalekých zákoutí. Nicméně pravdou zůstává, že to prostě není stejné jako na tom gauči doma sedět s nimi.

Mí rodiče se na jaře dalšího roku za námi na jeden měsíc vydali, mám to štěstí (v tomto případě), že jsou starší než ti od H. Tudíž už byli v důchodu a mohli si takovou cestu časově dovolit. Ze zážitků z příprav na jejich velkoou cestu budeme ještě dlouho žít všichni v blízké rodině. Při telefonátu s bratrem mi ten přiznal, že si myslí, že rodiče prostě netuší do čeho jdou. Ale že doufá, že ten jejich optimismus jim pomůže dorazit až do cíle. Ukázalo se, že ho budou potřebovat. Táta ztratil mezi bránami na letišti v NY letenku na navazující let, ten jim uletěl. Potřebovali se z východního pobřeží dostat na západní do LA a odtud pak dalším letem do Phoenixu. Zpětně už ani nevím jak se nám podařilo zajistit další let. Ale pak už byli v LA, nicméně díky jednomu prošvihnutému letu se navazující spoj už nenavázal. Potřebovali překonat několik hodin v LA, chtěli jít do hotelu z letiště. To jsme jim vehementně vymlouvali, počkejte na letišti! Po vlastní nedávné zkušenosti s LA, jsem si nedokázala představit jak bych je, kdyby opustili letiště dokázala dostat zpět. Už jsme zvažovali, že si pro ně doletíme a poslední část cesty poletíme s nimi. Naštěstí počkali na letišti a pak už jsme je jeli vyzvednout. Byla to radost nad radost je vidět.

Řekla bych, že tento krátký, ale intenzivní trénink nám dal poznat jaké jsou radosti a strasti žití v zahraničí. Otevřel nám mnohé dveře, ale o spoustu jsme doma mezitím přicházeli. S covidem jsme se vrátili. Čekala jsem druhé dítě a nechtěli jsme riskovat, že zůstaneme zaseklí v USA. Původní plán byl se později opět vrátit už ve čtyřech. Nicméně to se nestalo, další plán zněl, že pojede jen H. a v podstatě nám zabalí byt, prodá auto, zařídí práci a vrátí se. Ráno před odjezdem na letiště (asi ve tři hodiny) se s ním spojil americký šéf a řekl, ať nejezdí. Nabídl pomoc s balením a uzavřením podnájmu. A tak H. postupem času opět přešel jako zaměstnanec pod českou pobočku a my všichni čyři zůstali spolu doma. V dalším roce se nám pak narodilo i třetí díté a tak jsme přemýšleli, co dál. Chtěli jsme využít času dokud jsou děti malé a my máme možnost s nimi trávit čas. Dosud to bylo tak, že byl H. v podstatě doma jen na spánek. Když se zakousne do problému, tak ho nepustí dokud není hotovo. A teď jsme cítili s blížícím se dokončením projektu, že máme šanci na změnu.

Nejstarší z dětí mělo nastupovat do první třídy, všichni tři měli za sebou nějaký čas v anglické školce... jenže se zároveň podstatně zhoršoval zdravotní stav mého táty. Nakonec to za nás rozhodla máma. Řekla, že se vždycky můžeme vrátit, ať to zkusíme.