Po dobu pobytu jsme různě měnili přezdívky pro ostrov - ostrov duhy, ostrov ptáků... Podle aktuální situace a nálady. Maupihaa je malý atolový, který chrání několik ostrúvků. Na tom největším žije několik osadníků. Jsoou to polynésané, nikoliv francouzi, jak nám vysvětlili. Prý se na ostrově vše sdílí, takže si můžeme také brát z darů přírody, jen máme myslet na ostatní. Od jedné z rodin jsme dostali hned po příjezdu na ochutnávku humry, tak jsme si zas rozšířili jídelníček. Dali nám je stále živé, jen chlazené z jejich výkonných mražáků. Na Maupihaa se místní živí rybolovem a jednou za rok si mohou naskladnit zásoby z lodi, co jim sem přiváží zásoby a naopak odváží kokosy. To je hlavní vývozní artikel snad celé Polynésie, ale tady jsou na zásobovací lodi skutečně závislí. Od nejbližšího ostrova je dělí dvoudenní plavba. A místní mají k dispozici jen malé čluny pro pohyb po laguně.

V laguně bylo živo po celý den a i noc. Pozorovali jsme žraloky, rejnoka, čekali jsme jestli neuvidíme i velrybu, ale asi je ještě brzy. Za to není brzy na ptáky. Hejna a hejna. Tak jsme se vydali na průzkum, místní nám doporučili si pár vajíček nabrat, prý to tak také dělají. Kluci tak vyrazili na ptačí ostrov a vrátili se v pravdě velkoou nadílkou. Vajíčka jsme už dlouho neměli. Mohli jsme zase péct! Smažit! Vařit... Nač byla nálada. Když už byla Z. vykurýrovaná, tak jsme i my dvě spolu podnikly výpravu na ptačí ostrov. Ale spíš než další nadílku jsme chtěly hlavně vidět ptačí domov.

❮❯

1 / 5

Od jednoho z místních osadníků jsme dostali i tip na rybaření. Prý si máme nechat kousek humřího masa nebo krabího a na něj chytat. Žraloci na to prý vůbec nejdou. Tak tato teorie se v našem případě neověřila. Jediné co jsme ten den chytli, a to hned, byl žralok. Učíme děti, že když už něco chytneme zabijeme, děláme to pro jídlo. Vzhledem k tomu, že jinak než posmrtně žralokovi nešlo háček vytáhnout, měli jsme teď maso, jen nbylo jisté o s ním. Kouzelná námořní kuchařka poradila. Jediný problém byl, že nespecifikovala jak dlouho je třeba žraločí maso, které je s amoniakovou příchutí, nechat naložené ve slané vodě. Ukázalo se, že naše krátké ponoření nestačilo. Maso, na které jsme tak dlouho čekali než bylo v troubě upečené, bylo po prvním ochutnání odevzdáno zpět moři. Bylo hořké jak pelyněk. Myslím, že nás to na dlouho odradilo. S hořkou pachutí na jazyku jsme si vzpomněli jak se někde prodává právě žraločí maso jako velká pochoutka...

Taky jsme tu zvěděli, že ostrov za svoje útočiště považují především ti, kterým se už Maupiti zdálo přelidněné. A tak se odstěhovali dál, aby měli klid. Můžeme potvrdit, že klid od lidí tu skutečně je. Ale příroda je tu živá. Tolik ptáků a pak obřích krabů jsme zatím nikde neviděli. Po několika dnech našeho pobytu dorazila i bývalá vojenská loď, která sloouží k zásobování. Z ní se nejdřív několik hodin vykládalo a pak naopak nakládalo zboží, co mělo putovat na jiný ostrov. Vůbec vojenské lodě jsme potkávali v různých kotvištích. Na Maupiti jsme potkali francouzské námořnictvo, co tu provádí hlídku. Říkali jsme si, že taková služba nemusí být špatná. Zvláště pokud Vám na ostrově jako je Maupiti tady propustku na břeh.

❮❯

1 / 7

Díky odhlehlosti Maupihaa jsme mohli také pořádně obdivovat noční oblohu. Někde vyrůstáte celý svůj život, jste zvyklí se dívat nahoru a potkávat známé hvězdy a pak se najednou přesunete na druhou stranu světa, kouknete nahoru a nepoznáte vůbec nic. Tak jsme si radši pořídili rádce v podobě aplikace, co za nás ty hvězdy čte. Už poznáme Jižní kříž, najdeme Orion a taky už víme jak vypadá Pollux a Castor naživo a nejen na obrázku. Máme se ještě hodně co učit, ale cesta bude ještě dlouhá, snad se pak nebudeme muset znovu učit poznávat Severku.