Prý je vždy nejtěžší začít a my se tak vrháme do dobrodružství rovnýma nohama. Noční plavbu známe, ale je to trochu jiná když jste na hlídce sami a když jste taky sami uprostřed široké modré masy. Zkušení námořníci znají každé prkno na lodi a jeho zvuk, tomu se já ještě musím přiučit. Možná i proto jsem při své premiéře na Kagou tak nervozní a neustále zkoumám odkud zvuky přichází. H. se prý kvůli mé neuróze nemůže pořádně vyspat! Na jednu stranu je to neuvěřitelná moc, kterou v tu chvíli máte jako kapitán, ale taky ta zodpovědnost. Co když... jsou scénaře, které se v hlavě nezastaví. Snažíme se připravit na různé eventuality, ale znáte to. Nikdy neříkej, že něco nejde nebo se najde nějaký...

Zejména proto jsou alespoň pro mne první plavby přes noc dost náročné. Zvykám(e) si na všechny okolní zvuky, a přesto se mi občas podaří usnout. Jednou mne probudí až H., co míří na palubu protože má Kagou naposlouchanou i ve spánku a ví, že se mění vítr a já dostatečně rychle nereaguji. S hlídkami se to má takto. Podle provozu v okolí a toho, co je pod námi či kolem nás děláme pravidelnou obhlídku 360 stupňů buď každých 20 nebo 30 minut. Jinak jsme v kokpitu anebo v podpalubí a odpočíváme. Na AIS můžeme kontrolovat případné lodě v okolí (za předpokladu, že ty mají alespoň vysílač), ale vlastním očím venku se nic nevyrovná. Zdřímnout si mezi těmito stoprocentně bdělými okamžiky můžeme. Někdy to nejde a jindy upadnete do krátkého spánku.

Při naší první plavbě přes noc na Huahine Itu vzdálené zhruba 80 mil od Moorei jsme měli klidnou plavbu, trvala nám 16 hodin. Zpětně mohu říct, že to byla dost pomalá jízda. Teď už jezdíme okolo 150 Nm za 24 hodin. Ale jako vždy záleží na podmínkách. Do cíle jsme dorazili další dopoledne dalšího dne. Zamířili jsme rovnou do kotviště do Sikiho království. Je to zátoka, kterou stráží tento 78 letý hlídač. Dříve tu býval hotel, ale ten postupně opět ustoupil divočině, i díky tomu tu jsou vysázené banány, karambola a kokosy jsou polynéskou samozřejmostí. Siki sem jezdí každé ráno ze sousední zátoky na piroze. V mládí cestoval a byl i výsadkářem francouzských legií. Mluví převážně francouzsky, ale pár slov zná i německy. Anglicky si s ním moc nepopovídáme. H. se snaží domluvit francouzsky a já to zkouším německy. Těžko říct, čí znalosti němčiny nás zastaví první. Trávíme tu u něj skoro celý týden. Taky tu zažíváme první setkání se známou tváří. Jeden z našich známých z Baltu je tu s posádkou, které dělá kapitána. Nebudu lhát, v takové setkání jsme trochu doufali už od Baltu.

❮❯

1 / 7

Siki nás učí jak na kokosy a dělání mléka, mouky,...a pečení chleba. Taky tu učí nejen nás ale i ostatní turisty jak vyrobit náramky z palmového listí a mušlí. Těmi jsme doslova obtěžkáni. Na břehu taky podnikáme první výpravy za kraby. Dost brzo to bude náš zdroj bílkovin, máme jen lednici a tak nemůžeme nic mrazit a uchovávat dlouhodobě. Rybaření se nám zatím moc nedaří. Ale v tom se budeme muset brzy zlepšit.

Nakonec se ukazuje, že odchytit kraba bude vyžadovat trochu cviku. Když už se nám to podaří, tak přichází další úkol. Jak na něj? Vařit ve vodě anebo jej nejdříve usmrtit, ať jej netrápíme? Zatím si moc nevíme rady a tak se pouštíme do vaření a následného obírání. Ze Z. se stala expertka. Masíčko jak jej děti pojmenují je...jiné. Ale dobré. Každopádně už začínáme rozumět, proč všechny speciality v polynésii jsou založeny na rýži/chlebovníku/... s rybou nebo krabem. Je to nejdostupnější a tak i nejsnazší pokrm. H. se sice dušuje, že on může jíst těstoviny s omáčkou nekonečně dloouho, ale to já a děti odmítáme a tak musíme experimentovat s tím, co obchod/ostrov dá. Na lodi máme námořnickou kuchařku a postupně zkoušíme recepty, které nás zaujmou. S různými úspěchy jak v přípravě tak i u konzumace.