První plavba je velice krátká, přesouváme se jen do blízké zátoky Varai, která je známá pro blízkou marínu Taina a především pro své mooringové pole. To je totiž plné. Plné lodí, co už nejspíš nikam nepojedou. My tu byli v březnu 2024, většina lodí tu čekala tou dobou na návrat svých vlastníků od dob covidu. Nechali je tu s úmyslem se brzy vrátit až se situace uklidní. A to se pro spoustu z nich už nestalo. Lodě tu pořád čekají a postupně se rozpadají. Anebo se ocitnou v hledáčku chtivých rukou, které je postupně obírají.

Teď už je v platnosti i vyhláška, která umožňuje autoritám lodě postupně přesunout a rozebrat. Na mooringu se časem stávají nebezpečné okolí. Protože toto kotvení není zamýšleno na trvalo, ale jako krátkodobé odstavení. Některé z těch lodí tam jsou pět let a nikdo se o ně nestará. Zkrátka ideální první zastávka! My jsme sem chtěli ne pro tu bezútěšnost (zejména za dne patrnou), ale pro blízkost Carrefouru na břehu a možnosti naplnění Kagou zásobami. Člunem na břeh a odtud pěšky do obchodu. Naplnit košíky a s nimi až na pláž, vyložit, odvést košíky a na loď. S klidem mohu říct, že košík o váze přes 50 kilo není žádná legrace řídit. Zvláště na chodníku, co je místy drolivý. Ale zvládáme to!

❮❯

1 / 6

Odtud se vracíme na jeden den zpět do maríny, kam měly přijít některé z dávno objednaných věcí. Ne všechno jsme totiž přivezli, některé věci jsme objednávali přímo na Tahiti. Třeba vlajky zemí, které chceme navštívit. Ale jak se ukazuje, ne vše dojde cíle. Něco k nám doputuje, na něco dodnes marně čekáme. Vlajky jsou jedním ze ztracených balíčků. Později to dojde tak daleko, že je znovu obježdnáváme na Fidži, ale ani tam se jich nedočkáme. O tom ale zase jindy.

První větší plavbu směřujeme k ostrovu Moorea, který je od Tahiti vzdálený necelých 20 mil. Vyrážíme dopoledne a před večeří spouštíme kotvu. Je to jedno z těch pohlednicových míst, které posíláte kamarádům. Kotvíme v doplavatelné vzdálenosti od břehu, ale úplně klidné to tu není. Ve dne se tu prohání vodní skútry s jinými turisty. Před nějakou dobou tu byla i smrtelná nehoda zahrnující právě skútr a plavce. Takže ráj, ale nebezpečný.

❮❯

1 / 3

Tady to je vůbec poprvé, co se dostáváme i k průzkumu vnitrozemí, tak nějak opravdově a pořádně. Na Tahiti jsme zatím viděli jen městskou zástavbu a park u pláže. Obojí sice dokreslovaly palmy, ale to byl tak jediný rozdíl proti evropské zástavbě. Francouzský vliv je tu vidět a slyšet neustále. Dokonce jej ochutnáte, i na těch nejodlehlejších ostrovech seženete ráno čerstvé bagety. Za euro.

Odlehlost ale není případ Moorei, je to první zastávka po Tahiti a staví tu i velké zaoceánské parníky, my je křtíme cirkus na vodě. Zvláště v noci jsou jak v kotvišti tak i na moři nepřehlédnutelní. Po Polynésii jich budeme potkávat ještě spoustu. Přes noc se přesouvají do vzdálených kotvišť, přes den vypustí všechny hosty ze svých útrob jak malé mravenečky a večer zase dál. V Polynésii jsou skoro všude, znovu je pak vidíme až na Aitutaki, Cookově ostrovu a pak až v Austrálii. Ale to zatím vůbec nevíme. A tak cirkusy na vodě bereme jako další kratochvíli, co patří k mořskému životu.

Nás čekají důležité úkoly, po zabydlení lodě a rozdělení kabin - přední pro děti, pravobok pro rodiče. Instalace školní tabule znamená taky začátek školy. Nebo jak my říkáme, lodní školičky. Chceme začít z čerstva, ať je jasný předěl mezi tím, kdy jsme byli suchozemci a kdy jsme námořníci. Začínáme pomalu a taky nám to pomáhá vyrovnat se s časovým posunem. Co taky chcete dělat ve čtyři ráno, když je venku tma a všichni kolem spí? Lodní školička obsahuje i lekce plavání. To zatím obstojně umí jen nejstarší, prostřední je nadšený, ale nezkušený a nejmladší je opatrná.

❮❯

1 / 3

Taky řešíme jak to udělat, když do té vody spadnou? Protože to není otázka jestli, ale kdy. Nakonec se nám nejvíce osvědčuje pravidlo klidu. Vyhrazené místo a čas pro koupání a je nutný dohled. Takže ikdyž nám nejmladší spadne do vody ze zádě, skočíme za ní a vytáhneme ji. Je to náročné jak na pozornost tak na nervy. Ale postupem času se ukazuje, že je to asi dobré řešení. Být ve vodě spolu, pomoc zpět na loď a ujištění, že je vše v pořádku. Nemůžeme je odradit od objevování a vody, ale musíme si všichni vštípit, že je nutné být pozorný a opatrný.

Stejně tomu je i při plavbě. Teď už děti na sobě rozhodně nemají boty (proč je vlastně měly předtím?), ale vesty a harnesy platí pořád. Za určitých podmínek. Když jsme začínali museli mít všichni tři pokaždé, když vstoupili do kokpitu během plavby vestu a než vylezli z podpalubí museli se cvaknout harnesem. Trénování tohoto pravidla pro nás bylo alfou a omegou. Bez toho nikam.

Trochu nečekaný byl i začátek šnorchlování. Pod vodou je celý svět a tak je nač se dívat! Ale nejstarší nechtěl. Brýle? Ne! Pomohl až náhodou prostřední, který naopak chtěl a hodně. A když nadšeně referoval, co vidí. Chtěl i starší brácha. Teď je to tak, že brýle už chtějí všichni a naopak je musíme zahánět domů z vody.