Tracker
Instagram
Palmerstone
Tak jsme začali náš skoro týdenní pobyt na Palmerstone. Je to ostrov, kde žije malá komunita už od 19. století. Tehdy sem přijel její zakladatel, Angličan William Masters a založil zde městečko se svou rodinou. Na ostrov dorazil se svými třemi polynéskými manželkami, postavil pro každou z nich dům a jejich potomci si rozdělili ostrov do tří částí. Děti dětí tu hospodaří do dnes. Každý kdo pochází z jeho linie má nárok na půdu na ostrově, za předpokladu, že je v "jeho" zóně. Společné jsou obecní projekty - jako škola, kostel, hřbitov, administrativa, nemocnice,... Zbytek je v režii každé z rodin. Jednou či dvakrát do roka sem dorazí zásobování, buď na některé z výletních lodí, co tu mají zastávku anebo na nákladních lodí z Rarotongy či Aitutaki.
V dnešní době je na ostrově (je to tedy spíš skupina ostrovů, kde se bydlí na tom hlavním a ostatní se používají buď pro rekreaci anebo pro chov zvěře) zhruba 70 lidí, v době největšího osídlení jich tu bylo na 130. Nicméně podobně velká skupina příbuzných žije na jiných Cookových ostrovech anebo na Novém Zélandu či v Austrálii. Polynéská kultura bere rodinu jako velkou a pevnou. Není neobvyklé poslat děti stejně staré či mladší než ty naše na výchovu za někým z rodiny, kdo žije na jiném ostrově nebo i v jiné zemi. Jsou rodina a jsou s rodinou. Pro nás dost velký odskok od nukleární rodiny a představy jen dvou rodičů a dětí, případně prarodičů. Tady se za prarodiče považují všichni z generace předcházející rodičům. Těch babiček a dědů!
Ostrov není místem vstupu do země takže pokud jej chcete navštívit (a nedopadnout jako druhá plachetnice, co přijela dva dny po nás a zůstat venku), musíte projít kontrolou v jednom z oficiálních vstupů a dostat i povolení k pobytu tady. Po příjezdu jsme se ohlásili a z ostrova vyrazil náš hostitel v nadcházejících dnech, Edward. Který také zastává funkci mísního muže zákona, je to policista. Bez zkušeného domácího oka jsme byli při kotvení dost bezradní a pro vstup do laguny to je nezbytnost. Na své lodi nás vozil každy den dovnitř a ven a nejen to. Po celou dobu pobytu nás zval ke svému stolu, kde nás hostil. My mu na oplátku věnovali náš úlovek, tuňáka, a každý den se snažili něco dobrého upéct jako poděkování. Na Palmerstone je škola, kam jsme doufali, že se přidají dva nejstarší, ale přijeli jsme v době jarních (teda na místní poměry spíš podzimnich) prázdnin. Nakonec to bylo ještě lepší, protože Edwardův vnuk, Allen, se stal neodlučitelným kamarádem našich tří námořníků. Objevovali spolu ostrov, potápěli se za rejnoky, hráli dětské hry (my jeho učili Cukr, káva,... On a jeho kamarádi nás Coconut coconut crack). Navštívili jsme nedělní bohoslužbu a byl to skvělý zážitek. Zpěv je nezapomenutelný. Konečně jsme ochutnali kokosové kraby, naučili se opravdu chutně připravit tuňáka a hráli beach volleyball! Mimo to jsme taky konečně dostali lekci v pití kokosů. Čím jsme zkušenější námořnící, tím víc zelené pijeme. Voda v nich je skoro až po okraj a buď je vevnitř jen malá dužina nebo ani to ne a jen voda. Jsou opravdu osvěžující. Místní je nechávají i v lednici a lehce kvasit. Pak jsou jak perlivé vody nebo trocu silnější...
Taky jsme absolvovali návštěvu výletního ostrova v laguně, těch je tu taky několik a jsou opět rozděleny podle toho kdo byla původní matka rodu. My měli možnost projít celý ostrov a navštívit každou z rodin. U Edwarda jsme se dozvěděli něco víc o fungování ostrova - jeho obyvatelé žijí především z rybolovu, ryby každý den zamrazují a když dojede zásobovací loď, vyměňují obsah mrazáků za dovezené zboží. Na takové lodi je většinou několik míst a tak buď někdo na ostrov přijíždí anebo naopak odjíždí. Prý to do roku 2023 bylo tak, že obyvatelé nikdy dlouho dopředu nevěděli, kdy se taková loď objeví. Většinou se o ní dozvěděli jen pár dní před jejím příjezdem a tak nebylo možné moc plánovat ani zásoby natož cesty. Od roku 2024 mají "jízdní řád" a tak si mohou naplánovat obojí. V minulém roce tu ukončila činnost skupina ze Zélandu, která vedla projekt na deratizaci ostrova. Bohužel jeden z nich byl pokousán žralokem v laguně, jejich tu opravdu hodně, protože se ryby čistí ve vodě. Naštěstí to bylo kolem příjezdu zásobovací lodě a tak po ošetření sestrou na ostrově mohl být převezen do nemocnice na větší ostrov.
Na Palmerstonu mají nemocnice, dříve i s doktorem ze Slovenska, teď jen se zdravotní sestrou, která se stará o všechny obyvatele. Má široký záběr. Je tu na vše sama. Seznamuje me se s ní hned první den. Je to Mel z Fidži. Hned od ní zjišťujeme jaké to tam je. Společně s Mel, Edwardem a jeho rodinou trávíme nejvíce času. Dozvídáme se od nich i o jiné plachetnici před několika lety, která se tu potopila. Její majitelé pak žili nějaký čas na ostrově a nakonec odjeli s jinou plachetnicí dál. Loď se podařilo vyzdvihnout, její stěžeň teď slouží jako nosník střechy.
Palmerstone je mezi pacifickými ostrovy vyjímečný i proto, že jeho obyvatelé jsou de facto Evropané. Odkaz jejich pra-předka je nezpochybnitelný. Je to vidět na tom jak fungují jejich domácnosti, jak stolují. Ale zejména na jazyku. Je to první ostrov, kde jako mateřský jazyk mají angličtinu. Díky vlivu maminek, pak i maori, ale první je angličtina. I díky tomu v době Druhé světové války sloužili vojáci z ostrova coby tlumočníci mezi polynéskými jednotkami a Spojenci. Angličtina byla jejich rodný jazyk stejně jako maorština.
Po necelém týdnu byl čas vyrazit zas o kus dál, jako poslední vzpomínku máme společnou fotku s Kagou (díky Mel). Je to taky naše první fotka s lodí. Společně s námi se na cestu vydává i druhá loď, co kotví s námi, ale na ostrov se její posádka nedostala. Přijeli rovnou z Bora Bora a tady vstoupit do země nemohou. Plánují, že pojedou na Niue, ostrov na půl cesty mezi Palmerstonem a Tongou, kam chceme my. Ale nakonec se rozhodnou pokračovat dál na Tongu stejně jako my. Shodujeme se také na mezi zastávce na Beveridge reef. Chráněné laguně, kde se dá zakotvit na den či dva a přečkat do lepšího počasí. Anebo jen na chvíli odpočinout.
