Hlavním cílem naší cesty bylo dorazit do Suvy a převzít nové lithiové baterie do lodi, díky nim a přidaným solárním panelům budeme mít snad konečně klid. Rozumějte nebudeme se muset děsit, kdy nám dojde energie. Ale dostat takové baterie to je kámen úrazu. Nemohou letět a tak na Fidži jedině nákladní lodí. Posílají je z Hongkongu, velká nákladní loď směřující přes Nový Zéland na Fidži. Aspoň to jsme si mysleli. Taky nám původně odhadovaný termín doručení posunuli skoro o dva měsíce...takže není o změny nouze. Zatím máme podle nového předpokládaného termínu doručení čas. Rádi bychom v době, kdy baterie dorazí na lodi do Suvy byli ve městě také. Takže čas trávíme prozkoumáváním Yanuthy.

Dopluli jsme sem v podvečer a tak jsme ani neplánovali na noc mířit na břeh a představovat. Chtěli jsme to udělat až ráno, pozvali byste si taky někoho cizího po setmění domů? Nicméně nás ráno probudil rybář, který se hned domáhal sevusevu. Prý předá náčelníkovi vesnice a nemusíme ani na druhou stranu ostrova. Mezi loďmi jsme uvítání ještě nezažili, tak že všechno je jednou poprvé. Nabízíme svazek kavy, on jej potěžká a říká, že chce víc. Tak to by bylo také poprvé. Tady jsou asi zvyklí na bohatší výslušky než u Savusavu. Nabízíme tedy větší svazek a to už je u nás v kokpitu. Naše loď je náš dům, tak nás jeho rychlá a nečekaná návštěva trochu překvapila. Ale nabízím mu hned čaj a nějaká sušenky. Jej zajímá jestli nemáme nějaké háčky k rybaření, že by se mu hodili. Tady udělal drobnou chybu H., když přinesl celou naši zásobu háčků a návnad. Skoro už jsme se s nimi museli rozloučit, jak rychle se po nich náš návštěvník natahoval. Trochu trvalo než pochopil, že se rádi podělíme, ale toto je naše celá zásoba než dorazíme k Evropě. Takže musíme šetřit. Ještě nás stihl upozornit, že ve vesnici je teď velká sláva a tak raději ani nemáme chodit, protože na návštěvy teď nebudou mít čas. Nutno říci, že z této návštěvy máme dost rozpačité pocity. A vlastně jsme celou dobu v zátoce trnuli, že nás někdo další přijde vyzvat k odjezdu, protože nedodržujeme místní zvyky... Když později během dne dorazil katamarán se kterým jsme se předháněli po cestě sem, tak jsme naši nedávnou zajímavou zkušenost sdíleli. Náš návštěvník nám sice řekl, že máme každému říci, že Abe o nás ví a dovolil to, ale...bylo to dost neobvyklé.

❮❯

1 / 5

Ostrov jako takový byl ale parádní. Na břehu funguje/fungoval resort pro denní hosty ze Suvy. Byla tu i výstava mušlí, kterou jsme neopomněli rozšířit. Taky se tu vyráběly parádní loďky z kokosu. Jedno odpoledne se k nám přidaly i místní děti, co se svými záchranými vestami doplavaly ke Kagou a zvaly naše námořníky za nimi do vody. Vůbec plavání nám přišlo v celém pacifiku zajímavé. Mysleli jsme si, že ti, co žijí na ostrově budou mít plavání jako druhou přirozenost. Ale tak to nutně nemusí být. Dost často jsou ostrovy obklopeny hlubokou vodou a tak není moc, kde bezpečně cvičit. A to ani nemluvě o možných setkáních se žraloky. Allen na Palmerstone rád byl ve vodě, ale potápění anebo plavání mu zatím nic neříkalo. Tady i děti starší deseti let spíš šlapaly vodu než plavaly.

Jednou odpoledne se tu také z ničeho nic objevila starodávná loď barque Europa. Představte si trojstěžník jak z Pirátů z Karibiku. To bylo nač koukat. Zůstali kotvit povážlivě dále než my v zátoce a po dni odpočinku pokračovali dál. Rozšířili nám tak opět obzory. Ve Vudě maríně jsme se potkali s dánskou dračí lodí, která slouží k výcviku mládeže a bere je na cesty kolem světa. I díky její posádce jsme pomalu opouštěli myšlenku plavby přes Šalomounovy ostrovy. Varovali nás, že hned po proclení do země dostali jako uvítací dárek všichni na palubě malárii. A to bychom s dětmi velice neradi absolvovali. Jednoho člena posádky museli letecky přepravit do Austrálie k léčbě, která mu zachránila život. My na palubě máme antimalaretika, ale dávku pro dva dospělé. Dětské jsme nesehnali nebo se nedělají. Tudíž je to záchranný balíček jak dostat nemocného do nemocnice, ale nemůžeme si dovolit vjet do malaretické zóny a jen si držet palce.

Po několika dnech, kdy jsme průběžně kontrolovali tracker naší bateriové dodávky, co k nám mířila s několika zastávkami přes Nový Zéland, nám tracker hlásil, že se loď vrací do Hongkongu. Cože? A co naše baterky? Honem píšeme dodavateli a ten nás dodatečně informuje o překládce z lodi na loď. A druhou už skutečně vidíme v Suvě. Uf. Tak když už tam je loď, to bude rychlé. Těšíme se. Zvedáme kotvu a v dešti (jak už máme ve zvyku) přijíždíme do Suvy. Nevítá nás zrovna nejlepším výhledem. První co vidíme je čmoudící nákladní loď, která z přístavu vyjela a po dvaceti minutách se vracela zpět. Je to opravdu industriální město, čmoud z některých lodí tomu ještě přidává. Kotvíme před Suva Royal Yacht Club a vydáváme se jej taky hned prozkoumat. Výsledkem je naše druhé členství v klubu! Ale jen na měsíc 😅 Děti vyrážejí na hřiště. A dospělí se seznamují s reáliemi města (kousek od klubu je vězení, každé ráno nás pak budí v 5:30 sirénou). A pak taky v různé jiné (nahodilé?) časy, až nás to trochu děsí, co se děje.

H. mailem a pak i telefonicky zjišťuje jak to tedy je a jak baterie získáme. A to je sága. Na pokračování. Zboží musí projít celnicí, na to je ovšem potřeba číslo pro daňové účely a to my nemáme, máme rotační číslo pro lodě, ale to platí jen pro zboží doručené letecky. Baterie přijely na nákladní lodi. Daňové číslo, ale nemůžeme získat protože nejsme rezidenty ani občany Fidži. A tak další týden a půl chodíme mezi úřady a úředníky. Čekáme na návraty z dovolených a vysvětlujeme znovu oč se jedná... Přehazují si nás jak horký brambor. Nebo jako Asterixe s Obelixem v Římě.

❮❯

1 / 8

Uběhl další týden. Nakonec H. baterie získal, dojel si pro ně a pak i s celníkem až do jacht klubu. Od mola jej celník pozoroval, že s nimi skutečně míří k nám na loď a ne jen někomu přeprodat. Ta radost z nich je patrná z fotky, když je dovezl na Kagou. Po získání baterií následovala paradoxně snažší část, jejich instalace. A pak nabíjení. To i ve slunečném počasí Suvy trvalo tři dny. Ale panečku, ta radost, když se rozsvítily všechny čárky nabití.

V mezičase při čekání jsme vyzkoušeli místní gymnastiku, kde T. začal vlastně náhodou a "jen pro dnešek" a pak se stal dvakrát týdně pravidelným účastníkem. Lekce vedl trenér z Nového Zélandu a jeho žáky byla směs převážně mezinárodních studentů s převahou těch evropských. Vyučovací jazyk angličtina, ale francouzština nebo španělština zazněla také. Seznámili jsme se tak s bosenskou rodinou, která tu na gymnastiku chodí se dvěma dětmi. Část života žili i ve Švédsku, tatínek je Tongan a maminka evropanka. Na Fidži se přestěhovali z Nového Zélandu za prací.

Mimo tělocvičnu cvičili i mladší sourozenci. Zamilovala jsem si místní trh, celé patro pro koření a množství ovoce a zeleniny. Zrovna tu začala sezona rajčata, tak byly všude k mání. Prostřední plavčík se začíná učit ovládat elektrický motor a má z toho velkou radost. Taky jsme potkali rodinu naší kamarádky z Palmerstone a dostali nádherný dárek ladící rodinný komplet. Já už takové v obchodech okukovala, H. a kluci z toho takovou radost neměli, ale já se Z. jsme se úplně našly.

Při čekání jsme nezaháleli a prozkoumali okolí Suvy, zdolali jsme tak nejvyšší vrchol v blízkosti - Korobabu. Při cestě dolů jsme potkali kluky z místní školy, co si plnili hodinu tělocviku výstupem nahoru. Myslím, že naše blonďatá výprava byla pro ně jak z jiného světa. Na kopec moc lidí nechodí a ještě tam natrefit na cizince. Na cestě jsme zpátky jsme nestihli autobus, ale zastavil nám řidič, co shodou náhod jel do yacht klubu. Byl to totiž majitel pizzerie, tak jsme se hned po očištění vydali na jídlo. Po úspěšné instalaci nám už chybělo jen odlehčení lodi a tak jsme hledali nové majitele našich prozatimních baterií z Cookových ostrovů Našel se jeden. Fidžan s vlastní lodí, kterému autobaterie, ale i naše staré lodní přišly ještě vhod.

Krátce před naším odjezdem do Suvy dorazila taky další Ovni tuším, že 395. Naše menší sestřička s britskou posádkou na palubě. Jejich cesty už ale prý pomalu končí a budou loď prodávat. Tak jsme je ještě stihli upozornit na druhou ovni přímo v bazénu yacht klubu, která ale vypadá, že už se dlouho nehnula z místa. Nás v Suvě čekal ještě velký nákup, šli jsme jak už tomu u nás bývá zvykem zejména po mléku. Na cestu do yacht klubu jsme najali taxi, ale jeho cena se neustále vyvíjela. Před nástupem, po nástupu a pak ještě v průběhu jízdy. Ale tou dobou jsme už měli naloženo a seděli v provozu, tak jaksi nebylo kam uniknout. Pan řidič v tom holt uměl chodit.

❮❯

1 / 10